My freckled world

Ahoj, dneska je venku nádherně a já jsem se rozhodla napsat další článek. Před skoro dvěma měsíci jsem se účastnila stáže v jedné Londýnské firmě v rámci projektu Erasmus +. Pokud nevíte o co jde, tak je to projekt, který financuje Evropská unie a umožňuje tak studentům středních a vysokých škol studovat nebo absolvovat stáže v zahraničí. Já společně s dalšími asi 15 studenty z mojí školy jsme byli vybráni pro tuto dvoutýdenní stáž v Londýnských firmách. No budu k vám upřímná nebylo to poprvé, co jsem se účastnila podobného projektu, tak jsem tak trochu věděla do čeho jdu. To je ale zase na jiný článek.

Začnu pěkně od začátku. Abych se mohla stáže účastnit, musela jsem se přihlásit na takový jakoby konkurz, kde si profesoři vybírali kdo by byl vhodný uchazeč. Napsala jsem motivační dopis v angličtině a tím jsem byla zařazena do konkurzu. Dalším bodem bylo napsat gramatický test s poslechem. Kdo tímto testem prošel do dalšího kola, následoval pohovor. Než ten pohovor začal byla jsem hrozně nervózní a chodila jsem před kabinetem naší profesorky sem a tam, ale jakmile jsem vešla a začala mluvit věděla jsem že to vyjde. Byla jsem hrozně moc šťastná když jsem zjistila že mě vybrali. To nebylo ovšem všechno, musela jsem ještě napsat životopis v angličtině a ještě jeden test, který byl opravdu náročný. Taky jsem musela udělat takový "research" o firmě ve které budu pracovat a to mi upřímně zabralo asi nejvíce času a ve finále to ani nebylo tak důležité. Naštěstí jsem všechno zvládla a už jsem se nemohla dočkat až odjedu. V Londýně jsem nikdy předtím nebyla a vždycky jsem se tam chtěla podívat, najednou se mi začal plnit jeden z mých velkých snů.
Čas plynul a nastal den kdy jsme měli odlítat, celá stáž trvala od 31. března do 13. dubna.
Noc před odletem jsem skoro vůbec nemohla spát. Když jsem se probudila pořád jsem si neuvědomovala že odlítám do Londýna kde budu SAMA pracovat v nějaké firmě. Odpoledne kolem páté mě rodiče a sourozenci odvezli na letiště. Rozloučila jsem se a šla za ostatními čekat do fronty na kontrolu. Díky bohu nějaký velký problém nebyl a všichni jsme se přesunuli do letadla. Neseděla jsem u okýnka, což mě trochu mrzelo, ale ve finále jsem stejně jenom poslouchala písničky. Přistáli jsme na letišti Stansted a autobus nás odvezl do ADC Collage, což byla společnost, která nám v Londýně pomáhala, když jsme měli nějaký problém. Odtud si nás měli vyzvednout ubytovací rodiny. Pro mě, mojí spolužačku a ještě jednu studentku z vyššího ročníku, která s námi bydlela, přijel taxík a odvezl nás. Naše ,,host mum" se jmenovala Regina a byla původem z Ghany. Ze začátku nám přišla celkem milá, ale později se dozvíte, jaká vlastně doopravdy byla. Protože už bylo hodně pozdě po večeři jsem zavolala domů, že jsem v pořádku a šla jsem spát. Z postele mi mimochodem čouhaly nohy a to jsem ve skutečnosti dost malá, ale jestli jste někdy bydleli v nějaké klasické anglické rodině, asi si dovedete představit, jak to tam vypadá, a že je tam všude hodně málo místa.
První den po probuzení nás čekala klasická anglická snídaně v podobě bílého toasového chlebu s nutelou a černý čaj. Po snídani jsme se vydaly do ADC, kde nás čekal první den seznamovaní. Řekli nám, co a jak budeme po dobu stáže dělat, rozdali nám mapu metra a poradili nám skvělá místa, které můžeme navštívit. Tohle seznamování trvalo celé dopoledne a poté jsme se všichni vydali hledat svoje firmy, kde budeme pracovat.

 Moje firma se jmenovala Airwourld Tours a byla to cestovní kancelář. Firma se nacházela až v 5. zóně, což bylo skoro dvě hodiny cesty z domu. Nakonec po delším hledání jsem svoji firmu našla a udělala jsem si před ní fotku. Zbytek dne jsem měli volno a mohli jsme jít prozkoumat Londýn. Když jsem vlezla poprvé do londýnského metra, polilo mě horko. Absolutně jsem nevěděla jak se v tom mám zorientovat... Po pár minutách jsme s mojí spolužačkou našly cestu a jely jsme do nákupního centra Westfield. Zbytek odpoledne jsme se jen tak potloukaly po Londýně a snažily se najít cestu domů protože nebudu lhát, byly jsme z té dopravy první den hodně zmatený. Co ale musím uznat, Londýn mě okouzlil na první pohled. Miluju ty malý domečky a uličky. Večer jsem usla hodně rychle protože další den jsem poprvé šla do práce.

Tady ukončím první část článku. Jelikož jsem na stáži byla dva týdny, byl by to asi ten  nejdelší článek v historii. Doufám že se vám zatím líbil a budu se těšit u dalšího článku.

Zdravím vás po extrémně dlouhé době u nového článku. Po skoro roční pauze jsem tak trochu zpět. Víte ani sama nevím, proč jsem přestala psát. Tak nějak jsem v tom asi pro sebe neviděla smysl, a říkala jsem si, že psát jen z nutnosti by nebylo úplně dobré... Za tu dobu se toho opravdu hodně stalo. Měla  jsem dost svých problémů, které jsem si potřebovala vyřešit sama v sobě... Bylo tu ale i hodně hezkých zážitků jako například taneční, bílá prodloužená, Vánoce, Silvestr...
Nechci se vymlouvat na nic, zkrátka jsem a možná nejsem zpět, protože jsem získala nový impulz k tomu psát. Nebudou to už asi takové články, které jsem psávala, ale i tak pevně doufám, že se vám budou líbit. Můžu vás nalákat alespoň na příští článek, který bude o mém výletě do Londýna.
Děkuji za čas, který jste si našli pro přečtení tohoto článku. Mějte se zatím krásně a buďte co nejvíc šťastní!

Ahoj, dneska se s vámi podělím o příběh, který se mi stal nedávno když jsem jela k sestřenici.
Než jsem odjela našla jsem si na idosu spoj, který jel přímo do města, kde moje sestřenice bydlí. Přijela jsem na nádraží, a měla jsem zhruba 20 minut, než mi jel vlak. Koupila jsem si lístky, a čekala, až naskočí na tabuli nástupiště, ze kterého by měl vlak odjíždět. Naskočilo že vlak má 20 minut zpoždění. Říkám si, no super, tak jsem těch dvacet minut v tom šíleném vedru čekala spolu s dalšími lidmi než se ukáže, kam přijede můj vlak. Když konečně naskočilo nástupiště, v ten samý moment začali hlásit, že vlak je připraven k odjezdu, a že máme ukončit nástup. V ten moment si říkám, jak mám asi stihnout doběhnout na to nástupiště. Nic méně, když jsem přiběhla, na nástupišti byl jediný vlak, a měl zavřené dveře, rychle jsem si cvakla lístek a naskočila do vlaku spolu s jednou slečnou. Vzápětí, když se vlak rozjel na druhou stranu, se mě slečna zeptala, jestli to jede na Jihlavu. Paní, která nás slyšela nám řekla, že to jede opačným směrem. Jelikož jsem jela stejným směrem jako slečna, dali jsme se spolu do řeči. Vrátili jsme se na hlavní nádraží, a když jsme vystoupili těsně před nosem nám ujel náš vlak směrem na Jihlavu. Byla jsem celkem v háji, protože další spoj jel za hodinu a půl a k sestřenici bych se dostala až tak za 3 hodiny. Dali jsme se se slečnou do řeči a já zjistila, že si celkem rozumíme. Byla o něco starší než já. Po chvíli zavolala svému příteli, aby pro ni přijel, a odvezl ji. A věřte nebo ne, slečna mi nabídla, že můžu jet s nimi, protože bydlí ve stejném městě jako sestřenice.  Byla jsem naprosto nadšená, protože jsem nemusela čekat na nádraží na další vlak, a ještě jsem jela autem.
Takže tady vidíte, že i když se stane něco hodně negativního, může to obrátit v pozitivní.
To je pro dnešek vše. Mějte se krásně!


                                                                                                                      Vaše K❤